„Musíš všechno dojíst.“ „Tohle už ti stačí.“ „Sladkosti si musíš zasloužit.“ Věty, které rodiče často říkají s dobrým úmyslem, mohou ovlivňovat, jak děti přemýšlejí o jídle i vlastním těle. Právě na význam komunikace v rodině upozorňuje iniciativa Emco Váha slov, která otevírá téma zdravého vztahu dětí k jídlu a připomíná, že nezáleží jen na tom, co mají děti na talíři, ale také na tom, co u něj slýchají. Jakou váhu mohou mít slova rodičů, kterým větám je lepší se vyhnout a jak s dětmi o jídle mluvit bez zbytečného tlaku, vysvětluje klinická nutriční terapeutka Petra Zapletalová, která se věnuje výživě dětí a působí také jako lektorka organizace STOB.
Jak velký vliv má způsob, jakým rodiče mluví s dětmi o jídle, na jejich budoucí vztah ke stravování?
Určitě má vliv, ale byla bych opatrná, abychom rodiče zbytečně nevystrašili. Jedna věta nebo jedno „musíš to dojíst“ dítěti automaticky nezpůsobí problém s jídlem. Důležitější je, co dítě slýchá opakovaně a jaká atmosféra kolem jídla doma dlouhodobě panuje. Děti se od rodičů neučí jen to, co jíst. Učí se také, jak o jídle přemýšlet. Jestli je normální některých potravin se bát, jestli se za ně mají cítit provinile, jestli musí vždycky dojíst nebo jestli mohou vnímat vlastní hlad a sytost. Rodiče jsou v tomhle velmi důležitým vzorem.
Mohou si děti některé věty nebo komentáře rodičů spojené s jídlem pamatovat až do dospělosti? Proč mají právě slova rodičů takovou váhu?
Určitě mohou. Ve své praxi se setkávám s dospělými, kteří si i po letech vybaví věty typu „Musíš to dojíst“, „Po tomhle ztloustneš“ nebo komentáře k jejich postavě. Neznamená to, že jedna taková věta určí jejich budoucí vztah k jídlu. Pokud se ale podobné komentáře opakují, mohou se postupně stát součástí toho, jak člověk o jídle a vlastním těle přemýšlí. A právě slova rodičů mají velkou váhu proto, že rodič je pro dítě jedním z nejdůležitějších vzorů. Dítě od nás nepřebírá jen informace o jídle, ale také postoje k němu a k vlastnímu tělu.
Které zdánlivě nevinné věty o jídle mohou mít na dítě negativní dopad, aniž by si to rodiče uvědomovali?
Typické je právě „Musíš všechno dojíst“. Rodič tím většinou myslí něco úplně jiného: nechci plýtvat, chci, abys byl dostatečně najedený. Dítě se ale zároveň může učit, že prázdný talíř je důležitější než jeho vlastní pocit sytosti. Pak máme věty typu „Ty toho dneska nějak hodně jíš“, „Tohle už ti stačí“ nebo „Opravdu si chceš přidat?“. I když je řekneme bez špatného úmyslu, dítě může začít pochybovat o tom, jestli je jeho hlad v pořádku. A ještě citlivější jsou komentáře, které propojují jídlo s hmotností: „Tohle nejez, budeš tlustý“ nebo „Ty si to můžeš dovolit, ty jsi hubená“.
Co se může odehrávat v hlavě dítěte, když slýchá věty jako „Tohle už nejez, budeš tlustý/á“, „Ty toho nějak hodně jíš“ nebo „Ty si to můžeš dovolit, jsi hubený/á“?
Z nutričního pohledu mi vadí hlavně to propojení konkrétního jídla s tělesnou hmotností.
Dítě se může začít učit, že některé jídlo je „bezpečné“ a jiné vede k tloustnutí. Nebo že člověk s hubeným tělem si určité jídlo může dovolit, zatímco člověk s větším tělem ne. Přitom výživa takhle jednoduše nefunguje. O zdraví ani tělesné hmotnosti nerozhoduje jedna potravina nebo jedno jídlo. Důležitý je dlouhodobý kontext. Proto bych se snažila o jídle mluvit spíš přes to, co nám poskytuje, jak chutná a jak zapadá do jídelníčku, než přes to, co udělá s naší váhou.
Jak mohou na budoucí vztah k jídlu působit věty typu „Musíš všechno dojíst“ nebo používání sladkostí jako odměny za snědené jídlo?
U „Musíš všechno dojíst“ se mi líbí koncept americké dietoložky a rodinné terapeutky Ellyn Satter, která se dlouhodobě zabývala vztahem rodičů a dětí při jídle. Její princip rozdělení odpovědnosti velmi zjednodušeně říká: rodič rozhoduje, co, kdy a kde dítěti nabídne. Dítě rozhoduje, jestli bude jíst a kolik sní. Rodič tedy pořád drží strukturu. Neznamená to, že dítě celý den jí, co chce. Ale množství bychom se měli snažit nechat více na něm.
A odměňování sladkostmi je zase problematické z jiného důvodu. Když řekneme „Sněz zeleninu a potom dostaneš čokoládu“, nevědomky dítěti říkáme, že zelenina je nepříjemná povinnost a čokoláda cenná odměna. Sladkost tím vlastně stavíme ještě výš.
Může časté komentování toho, co, kolik a kdy dítě jí, narušit jeho schopnost vnímat vlastní hlad a sytost?
Děti mají už od raného věku určitou schopnost regulovat příjem podle vnitřních signálů hladu a sytosti. Odborně můžeme mluvit o seberegulaci příjmu potravy. Samozřejmě není dokonalá a není u všech dětí stejná. Ovlivňuje ji spousta biologických i vnějších faktorů.
Pokud ale dítě opakovaně učíme, že má jíst podle našich pokynů místo vlastního hladu a sytosti, může být pro něj těžší těmto signálům věnovat pozornost. Proto bych místo „Ještě tři sousta“ někdy zkusila jednoduše „Máš ještě hlad?“ nebo „Už máš dost?“.
Jak dítě ovlivňuje, když rodiče před ním negativně mluví o vlastním těle, hubnutí nebo dietách, například „Jsem tlustá“, „Tohle nesmím“ nebo „Musím zhubnout“?
Nemusíme vůbec komentovat tělo dítěte, aby od nás určité postoje převzalo. Děti slyší i to, jak mluvíme sami o sobě. „Jsem hrozná, zase jsem přibrala.“ „Tohle si nemůžu dát.“ „Musím to vyběhat.“ „Od pondělí držím dietu.“ Dítě tím dostává nějakou zprávu o tom, jak bychom se ke svému tělu měli chovat a jakou roli má jídlo.
Proto bych se před dětmi snažila nepropojovat jídlo s pocitem viny a pohyb s jeho „odpracováním“. A platí, že děti velmi dobře vnímají nejen to, co jim říkáme, ale i to, co děláme sami.
Jak se může v dospělosti projevovat to, že člověk vyrůstal v prostředí, kde bylo jídlo, množství jídla nebo tělesná váha často hodnocena a komentována?
Může to být velmi různé. Někdo má potřebu vždycky všechno dojíst, i když už je sytý. Někdo si některé potraviny dovolí jen výjimečně a potom má pocit, že když už je začal jíst, nedokáže přestat. Někdo může po určitém jídle cítit výčitky.
Ale znovu bych zdůraznila, že nemůžeme říct: rodič řekl tuto větu a dítě kvůli ní bude mít v dospělosti tento problém. Vývoj vztahu k jídlu je mnohem složitější. Rodinné prostředí a komunikace jsou jednou z jeho součástí.
Může nevhodná komunikace rodičů přispět k tomu, že dítě začne spojovat jídlo s pocitem viny, studem, odměnou nebo trestem?
Ano, a typickým příkladem je právě odměňování sladkostmi. „Když sníš zeleninu, dostaneš čokoládu.“ Rodič chce dítě motivovat k zelenině. Jenže současně vysílá dvě zprávy: zelenina je ta nepříjemná část, kterou musíš zvládnout, a čokoláda je ta skvělá odměna.
Podobně bych byla opatrná s „Když budeš hodný, dostaneš něco dobrého“. Samozřejmě je normální jít společně na zmrzlinu nebo mít dort na oslavě. Nejde o to odstranit z jídla radost. Spíš bych z něj nedělala hlavní odměnu nebo trest za chování.
Jak by tedy měli rodiče s dětmi o jídle mluvit, aby podporovali zdravý vztah ke stravování a zároveň z jídla nevytvářeli „zakázané“ nebo „povolené“ téma?
Snažila bych se jídlo co nejméně moralizovat. Nemusíme mít „hodné“ a „špatné“ potraviny ani dítě chválit za to, že snědlo zeleninu, a kárat ho za sušenku. Můžeme mluvit o tom, že různé potraviny mají v jídelníčku různé místo. Některé jíme častěji, protože nám dodávají živiny, které tělo pravidelně potřebuje. Jiné jíme méně často a třeba hlavně pro chuť a potěšení. A hodně bych využívala neutrální otázky: „Máš hlad?“, „Už máš dost?“, „Chutná ti to?“, „Chceš ochutnat?“.
Co může rodič udělat, když si zpětně uvědomí, že podobné věty svému dítěti říkal? Má smysl se k nim vrátit a s dítětem o nich mluvit?
Určitě bych z toho nedělala tragédii. Rodič nemusí komunikovat dokonale. A podle věku dítěte se k tomu klidně můžeme vrátit. Třeba: „Víš, já jsem ti často říkala, že musíš všechno dojíst. Teď si uvědomuju, že jsem tím možná moc rozhodovala za tebe. Budeme se zkoušet víc řídit tím, jestli máš ještě hlad.“ Myslím, že i pro dítě je cenné vidět, že dospělý může něco přehodnotit a změnit.
Kdybyste měl/a rodičům doporučit tři věty, které by v souvislosti s jídlem dětem raději říkat neměli, a tři, které by naopak děti měly slýchat častěji, které by to byly a proč?
Vyhnula bych se hlavně:
„Musíš všechno dojíst.“ Protože dítěti přebíráme rozhodování o množství.
„Tohle nejez, budeš tlustý/á.“ Protože spojujeme jídlo se strachem z tělesné hmotnosti.
„Když sníš tohle, dostaneš sladkost.“ Protože sladkost stavíme na piedestal a jiné jídlo děláme povinností.
A raději bych používala třeba:
„Máš ještě hlad, nebo už máš dost?“
„Můžeš ochutnat, jestli chceš.“
A třetí vlastně nemusí být vůbec věta o tom, kolik má dítě sníst. Můžeme se bavit o jídle normálně: „Jak ti to chutná?“ „Je to křupavé?“ „Co ti na tom chutná nejvíc?“ Tedy přesunout pozornost od množství a hodnocení k samotnému jídlu.
